Legenda rodu Riant/Ryant                           

             Před dávnými časy lidé říkávali, že pokud si člověk pamatuje příběhy, které se předávají z generace na generaci, dají mu tyto příběhy sílu. Stačí i malá část vyprávění a Vy a Vaše děti zůstanete silní a dokážete čelit všemu, co Vás čeká v budoucnosti.

            Mýty a dávné příběhy se vyprávěly dříve za dlouhých zimních večerů, kdy v chalupách plápolaly svíčky, venku padal sníh a tma byla tak brzy. Nejen děti, ale i dospělí se scházeli po chalupách a naslouchali se zatajeným dechem vyprávění nejstarší generace.

            Pojďme si i my připomenout dobu minulou, poodhalme záclonu zapomnění a připomeňme si ty, které jsme osobně neznali a ani jsme o nich nic neslyšeli. Ale díky nim jsme zde my i naše děti.

Prolog

           Je ráno jednoho dne měsíce října roku 1638. Hospodyně otevírá dveře stavení, bere si dížku na mléko a pomalu kráčí směrem ke chlévu, aby podojila krávu. Ranní vzduch je chladný a svěží. Slunce se zatím marně snaží svými paprsky proniknout až k zemi. Hospodyně tiše přemítá, jaký asi ten dnešní den bude. Přemůže znovu slunce ranní mlhu, aby ještě jednou ohřálo zdejší krajinu, nebo bude mlha silnější, zůstane sedět při zemi a nastane ten první sychravý podzimní den? S těmito myšlenkami se hospodyně blíží ke chlévu.

            Co to, vrata do chléva jsou pootevřená. Že by je hospodář zapomněl zavřít při večerní obhlídce? Či nás navštívili pobertové? Zastavuje se, chvíli váhá, pak se otáčí a vrací se rychlými kroky do stavení. Za chvíli se na zápraží objevuje hospodář i s hospodyní. Muž si bere dorukou vidle a žena hrábě. Takto ozbrojeni nářadím, které tak důvěrně znají a ovládají, přicházejí ke chlévu bránit svůj skromný majetek a živobytí.

            Muž opatrně, pomalu a nehlučně otevírá vrata, chvíli čeká a pak oba, pomalu rozhlížeje se na obě strany, vcházejí do chléva. Zprvu se jim zdá, že je vše v pořádku jako jindy. Nic neobvyklého nevidí. Až najednou, jejich pohled padá do temného kouta, kde jsou otýpky slámy. A tam, co to je? Pomalu se blíží. Muž s vidlemi před sebou připrven k útoku a krok za ním žena s násadou hrabí připravena k ráně. Na slámě tam leží stočená postava muže ve staré, potrhané a špinavé uniformě. Jak špinavé a ošuntělé je oblečení, tak ošuntělý, špinavý a zarostlý je obličej muže neurčitého stáří. Kdo to jen může být? Je to jeden z těch žoldnéřských rváčů a hrdlořezů, co plení chlévy a terorizují sedláky, bezbožně pálí kostely, kdy často lehne popelem celá ves? Nebo je to jen nějaký náhodný pocestný? Zkušenost jim velí být opatrní. Chvilku postávají a čekají, co neznámý. Kráva začíná být neklidná a může každým okamžikem zabučet. Neznámý však bez hnutí leží v hlubokém spánku. Zdá se být velmi unaven.

 ....................

             V podvečer předešlého rána onoho říjnového dne pochoduje unavené vojsko ztemnělým krajem, podzimní slunce již ztratilo svoji sílu odcházejícího léta, pod stromy se objevuje spadané listí. Ve vzduchu je cítit štiplavý kouř z nedalekého spáleniště a v dáli občas zaštěká pes. Vojsku velí asi 30 letý Francouz, ale jinak jsou tu muži mnoha národností, co bojují ve jménu toho pána, který jim právě vyplácí žold. Evropou již 20 let zmítají válečné nepokoje.

            Nedá se říci, že muži pochodují, spíše se tmou plouží vyhladovělí, nemytí a otrhaní vojáci. Vlastně to, co zbylo ze žoldnéřského vojska, které již řadu měsíců nedostává žold. Zdlouhavá válka všechny nesmírně vyčerpává, doba je zlá a obyvatelstvo sužuje hlad a nemoci. Pole zůstávají většinou ležet ladem a ty co jsou obdělaná, často vyplení procházející vojsko. Blíží se zima, noci jsou již velmi chladné a mnoho vojáků má zranění z předešlých bojů. Ani vlastně nevědí, kde se právě nacházejí. Někteří vojáci mluví o tom, že jsou to Čechy. Ale kdo ví, místní lidé se jich bojí a schovávají se před nimi.

            Všichni vojáci určitě přemýšlejí, jak přežijí blížící se zimu. Stejné myšlenky se honí hlavou i jejich veliteli, který již 10 let bloudí Evropou se žoldnéry od války k válce, od vesnice k vesnici. Jak malicherné se mu dnes zdají jeho spory s otcem, pro které opustil jak jeho, tak otcovo panství a vinice ve Francii a nechal se naverbovat k vojsku. Často na něj poslední dobu myslel, co se s ním stalo, když ho jako jediný syn opustil. Jeho myšlenky bloudí do minulosti, zvlášť od toho posledního ošklivého zranění nohy, které se ne a ne zahojit. Ví že je na tom špatne a jde  z posledních sil, dopadaje na zdravou nohu. S každým krokem se snaží překonat ostrou bolest, která mu projíždí tělem při každém kroku. Ví, že se bude muse zastavit a odpočinout si, ale nechce dát znát před ostatními vojáky jak špatne na tom je. Blíží se noc, vojáci brzy někde rozloží na noc vojenské ležení. Snad by si mohl odpočinout v nějakém chlévu na slámě a brzy ráno vojáky dohonit. Snad by si nikdo v té tmě nevšiml, že se opozdil.

            Právě procházejí vsí o několika chalupách, on už je na konci svých sil a jde mezi posledními vojáky. Najednou mu projíždí nohou ještě ostřejší bolest a musí zastavit. Kolem něj nevšímavě prošel poslední voják, když z nedalekého chléva zaslechl zabučení krávy. Rozhlédne se kolem sebe, všude kolem je klid, nikoho není vidět. Zamíří k onomu chlévu, vejde dovnitř a zamíří do nejtemnějšího kouta. Usíná s poslední myšlenkou, že se musí brzy ráno probudit a dohonit svoje vojáky. Za chvíli již spí poklidným spánkem a ještě nic netuší...

 .........................

            Muž posunkem naznačí ženě, aby do neznámého násadou strčila. Ten s sebou trhne a pomalu otevírá oči. Je viditelně překvapen tím, co vidí. Nad ním stojí vztyčen v celé své výšce muž s vidlemi a vedle muže žena s hráběmi. Jejich pohledy jsou nepřátelské. Obě strany čekají, co udělá druhá strana. Neznámý rychle pochopil svoji nezáviděníhodnou situaci a strnule leží s pohledem upřeným na nastavené hroty vidlí nad sebou.

            Tu hospodář protíná okamžiky zlověstného ticha. Kdo jsi a co tu chceš? Neznámý řeči nerozumí, ale pochopí, že přesto musí odpovědět. Hádá smysl otázek a odpovídá. Hospodář řeči neznámého také nerozumí, ale pochopí, že je to cizinec. Zkouší proto na muže mluvit těmi pár německými slovy, které za války pochytil od císařských vojáků. Neznámý zná také pár německých slov. Rozmluva je zdlouhavá, pomalá a obtížná. Hospodář s hodpodyní začínají chápat, že neznámý je voják, zatím však nechápou čí, protože neznámá uniforma jim to neusnadňuje. Neznámý se snaží vylíčit, jak bloudí neznámým krajem, jak se blíží zima a jak je sužuje hlad a zranění. Ukazuje na svou zraněnou nohu ovázanou špinavým hadrem, do kterého prosákla již zaschlá krev. Teprve teď si toho hospodář s hospodyní všimli, vidí před sebou vyhublého, unaveného a zraněného nešťastníka. Napětí pomalu mizí, hroty vidlí již na neznámého nemíří když hospodář shledá, že jim neznámý nechce ublížit ani je připravit o skromný majetek. Hospodář pokyne hospodyni, aby přinesla něco k jídlu, vodu na umytí a čistý hadr k převázání zraněné nohy. Ptají se neznámého na jméno, musí ho dvakrát opakovat, zní jim to jako Ryant a když se ptají, co to znamená, neznámý se nepatrně pousměje. Hospodář nabízí neznámému, aby u nich zůstal, než se zranění zahojí a na živobytí si vydělal prací na jejich usedlosti. Děti totiž nemají, děvečka zemřela na souchotě a čeledín utekl při poslední návštěvě císařského vojska. Na usedlosti se nedostává dělných rukou, je třeba ji opravit, na jaře znovu zasít pole...

            Neznámý přikyvuje, oči se mu pomalu rozšiřují a na jeho tváři zdobené mohutným knírem se poprvé objevuje něco, co by se mohlo nazvat štastným úsmevem.

 ...................

            Takhle nějak možná vypadal příběh, který se v rodinách Ryantů/Riantů vyprávěl o příchodu jejich pra-děda do Čech. Takhle nějak jej možná dědové vyprávěli za dlouhých večerů svým vnukům a ti později, když nadešel čas, zase svým vnukům. Skutečností zůstává, že se dodnes v mnoha rodinách rodu Ryant/Riant nezávisle na sobě dochoval příběh o usídlení francouzského vojáka jménem Ryant v Čechách v době 30ti leté války. V některých rodiných se traduje, že byl bohatý, ale svůj majetek prohýřil a propil. Možná je na našem příběhu něco pravda, ale možná to bylo tenkrát úplne jinak.

Vyšlo v časopise Rodopisná revue 2, léto 2001

  Zpět